Přání k narozeninám pro vnuka: texty podle věku

Vnuk přání od prarodičů pozná podle tří věcí: podle oslovení, podle jedné věci, kterou o něm víš jen ty, a podle podpisu. Na zbytku tolik nezáleží.

Oslovení piš tak, jak mu v rodině říkají – Toníku, Kubíku, Matěji. Přezdívku, kterou nesnáší před kamarády, si nech na ústní gratulaci, protože přání si někdy nese do třídy.

Konkrétní věc je to, co z obecného „hodně štěstí a zdraví“ dělá přání od tebe: společná ryba na chatě, lego stavěné do půlnoci, to, jak tě naučil posílat fotky z mobilu. Stačí jedna věta.

Podpis odpovídá tomu, jak tě vnuk volá. Když máš vnoučata u obou rodin, pomáhá „babička z Brna“ nebo „děda Karel“ – malé dítě si jinak přání nespojí s konkrétním člověkem.

Když přání píšeš jako věnování do dárku, třeba do knihy, platí totéž, jen kratší: věnování se čte za pět, deset let znovu, takže do něj patří rok a jeho věk. Víc o tom, co do věnování napsat, je v článku Věnování do knihy.

Malý kluk přání nečte sám, přečte mu ho máma nebo táta. Piš tedy krátké věty, které jdou nahlas, a zmiň něco, co si sám vybaví.

Školák už si přání přečte sám a ocení, když v něm je vtip nebo tajemství jen mezi vámi. Můžeš klidně navázat na to, co ho právě baví.

Kolem dvanácti let se kluci začnou stydět za cokoli, co zní jako pro malé děti. Vynech „zlatíčko“ a zdrobněliny jména, nepiš o tom, jak byl malý, a nedávej mu rady do života. Lepší je přiznat, že roste, a nabídnout něco, co spolu ještě rádi podnikáte.

Osmnáctka je chvíle, kdy se dá napsat i něco vážnějšího – vnuk se právě stal plnoletým a přání si často schová. Pořád ale platí, že kratší a osobní je lepší než dlouhá úvaha o životě. Další texty k osmnáctinám od rodičů i kmotrů jsou v článku Přání k 18. narozeninám.